Midnight Club vznikl na přelomu 80. a 90. let v Tokiu jako uzavřená skupina vášnivých závodníků, kteří si stanovili extrémní standardy nejen rychlosti – minimálně 250 km/h na veřejných dálnicích – ale i disciplíny a respektu vůči okolí. Na rozdíl od ostatních street racing skupin kladli silný důraz na bezpečnost nevinných, a proto dodržovali nepsaný kodex, který zakazoval riskantní a nezodpovědné chování - což může znít tak trochu úsměvně, když si představíme, že po dálnici lítali tří set kilometrovou rychlostí. Nicméně jeden z mnoha "bezpečnostních prvků" byly právě vytipované a prázdné úseky dálnice, kde se jezdilo po půlnoci - podle toho i "Midnight Club" .
Členy klubu byli anonymní lidé, zpravidla úspěšní mechanici nebo podnikatelé, kteří se poznávali podle přezdívek a vedli svou identitu v utajení. Setkávali se většinou na tajných svážích, například na parkovišti Daikoku PA, kde se pomocí zašifrovaných zpráv v novinách dohadovali na místech nočních závodů.
Jejich auta – legendární Porsche 911, Toyota Supra, Nissan GT-R či Mazda RX-7 – byla upravena do extrémních výkonů, jež mnohdy překračovaly hranici 300 km/h.
Kontroverze
Veřejnost a média ovšem nedostala šanci poznat klub jinak než jen povrchně, což vytvářelo kolem Midnight Clubu tajemnou auru. Největší kontroverzí a zároveň rozporem v jeho historii je neznámá nehoda z roku 1995, která je v různých verzích popisována s různým počtem obětí. Podle neověřených, ale často zmiňovaných zpráv došlo při jednom z nočních závodů ke střetu členů Midnight Clubu s rivaly z motorkářské skupiny Bosozoku. Tato konfrontace je údajně vyústila v masivní karambol v hustém provozu. Ve výsledku zemřel nejméně jeden motorkář, byli postiženi i nevinní kolemjdoucí – šest hospitalizovaných a další zranění. Tato tragédie narušila základní pravidlo klubu, že nikdy nesmí být ohroženy nevinné osoby, a vedla k postupnému rozpadu klubu okolo roku 1999.
Na druhé straně existují i alternativní teorie, které tvrdí, že nehoda je spíše legenda nebo záminka, kterou členové klubu využili k tomu, aby zmizeli z veřejného prostoru kvůli rostoucím policejním tlakům a dalším rizikům veřejného street racingu. Někteří tvrdí, že Midnight Club nikdy úplně nezanikl a že jeho duch přežil zejména v nových, legálních formách motorsportu, jako jsou závody na okruzích. Je známo, že původní šéf klubu Yoshida byl v posledních letech obviněn z finančních machinací a podvodů, což také pravděpodobně přispělo k rozkladu původního seskupení.
Moderní éra
Po roce 2019 se objevil nový vůdce Tadao Tamura, který se pokouší o „čistší“ formu klubu, spoléhající na legální závodní akce a komunitu, přičemž zachovává ducha rychlosti a preciznosti. Mnozí současní tuningoví mistři mají právě kořeny v původním Midnight Clubu, a proto jeho vliv sahá daleko za hranice pouhých závodů a stal se ikonou japonské tuningové kultury.
Mezi nejzajímavější fakta patří to, že členové využívali téměř nenápadné a unikátní samolepky k identifikaci aut, nikdy však veřejně neprozrazovali svoji identitu. Dodržování přísného kodexu bylo pro klub stěžejní, a navzdory zákazu riskovat bezpečnost ostatních dokázali vyjet na dálnici a udržet tempo, které později inspirovalo nejen japonské, ale i globální automobilové nadšence.
Midnight Club není jen příběhem o rychlosti, ale i o etice, loajalitě a tragičnosti, kdy i mistrovství může být smazáno jedním osudným okamžikem. Je to legenda, která stále rezonuje v srdcích petrolheadů, budí zvědavost i respekt a dokazuje, že cage freedom a odpovědnost jdou ruku v ruce, i když se jezdí rychlostmi, které překonávají 300 km/h.
